Poslední dějství

Jiří František předal správu majetku ještě za svého života synovi Jiřímu Janu Jindřichovi (1814-1883).  Ten se v roce 1847 se oženil s Terezií princeznou Oettingen - Wallenstein. Jedinou změnou v územním rozsahu majetku byl roku 1857 prodej panství Vršovice - Nusle.  Došlo však k zásahu do alodiálního majetku, který roku 1878 rozdal svým dětem.

Syn Karel Bonaventura (1854 - 1911) dostal  panství Přísečnice s dvorem Sorgenthal. Navíc se tohoto roku stal držitelem fideikomisu.

Druhý syn Ferdinand (1856-1909) dostal statek Haunštejn a zároveň mu matka darovala svůj statek Měděnec (Kupfenberg). Spojením těchto statků vznikl nový velkostatek Haunštejn-Měděnec, který zůstal v  majetku druhé větve rodu Buquoyů.  Oba pak spolu se svou sestrou Gabrielou dostali na třetiny vídeňský palác.

Oba bratři byli bohatě činní ve veřejném životě. Mladší Ferdinand byl v letech 1904 - 1906 ministrem orby, starší Karel, členem panské sněmovny, se angažoval v uměleckém životě, jako roku 1896 zvolený kurátor Akademie umění v Praze.

K jubilejní výstavě konané roku 1891: „Ne všichni příslušníci šlechty hlásící se ke Království českému jako ke své zemi , se zde prezentovali . Daleko větší část její se ztotožnila se stanoviskem německé politiky a podíl na výstavě odmítla. Samostatný pavilon tu měl pouze hrabě Harrach, kníže Lobkovic, hrabě Buquoy, český místodržitel hrabě Thun , dále hrabě Černín, kníže Schwarzenberg, hrabě Sylva - Taroucca a kníže Hanavský. Skutečnost, že po boku této staré české šlechty se objevil i František Ferdinand d´Este, hodnotili příslušníci českého národa velmi pozitivně.

Úryvek z knihy Jiřího Pernese uvádím záměrně, abych ukázal vlastenectví Karla Buquoy. Ne nacionalismus český či německý, ale zemský patriotismus. Zde je i naznačen cíl politického křídla seskupeného okolo následníka trůnu. Zachování monarchie, ale její reforma ve federaci na zemském a národnostním principu. Tato idea měla mezi konzervativci spoustu nepřátel. Vždyť tak by jen okraj byli uherští magnáti zbaveni své nadvlády na Slovensku. A v tomto prostředí, které mělo jasně formulované cíle, vznikla myšlenka na vznik tzv. Deutschböhmen, neboli v rámci habsburské federace samostatně existující německé oblasti Čech. To bylo přijímáno vcelku kladně sudetskými Němci, majícími patriotský vztah ke své rozvinutější a bohatší zemi a nutno říci, že i cítícími se povýšeně vedle Němců ze zemí chudších. Čeští nacionalisté tuto myšlenku naprosto odmítali jakožto „německou podkovu okolo srdce českého národa“, což je z hlediska národního cítění pěstovaném obrozenci,  rovněž pochopitelné.

Jelikož Karel Buquoy měl pouze dceru Sofii, rodinný fideikomis dědí nejstarší syn jeho bratra Ferdinanda, Karel Jiří Buquoy (1885-1952) . Správy majetku za mírových podmínek si příliš neužil a už přišla světová válka. Karlovy postoje v roce 1918 byly shodné s mnoha jinými představiteli českých Němců.

Hned po odtržení Čech od habsburského soustátí vyhlašují němečtí poslanci v různých místech provincie Deutscheböhmen . Nebuďme zatvrzelí a přiznejme jim k tomuto kroku morální právo. Jestliže se Češi od čtyři sta let existujícího státního útvaru odtrhli na základě desátého bodu Wilsonova poselství z 8.ledna 1918 o autonomii národů habsburské říše (autonomii - nikoliv odtržení !!!) , pak čeští Němci právem vyhlásili své provincie, prohlásili je za součást Německého Rakouska a chtěli připojení k alpským zemím. O provinciích mluvím v množném čísle, protože postupně vznikly čtyři pohraniční státečky - državy Rakouska se sídlem vlád v Teplicích, Liberci, Znojmu a Opavě. Zásada sebeurčení by asi velela je uznat.  

Za těchto okolností proklamuje Karel Jiří z oken novohradské radnice svůj požadavek zřízení Deutscheböhmen a příslušnosti k ní. Státy Dohody však uznaly Československo a jeho vojsko za součást svých armád. To znamenalo pro tyto státečky hrozbu likvidace vojenskou intervencí . „Pro Němce v Čechách vznikla beznadějná situace, ze které vyplynula jen jedna možnost - kapitulovat  ....  Česká revoluce tedy dobyla německé pohraničí. Učinila tak ve snaze vymezit ze svého hlediska optimálním, ale nacionalistickým způsobem hranice svého státu. Tím se zjitřil vztah obou národů - již dříve napjatý a poznamenaný z obou stran nacionalistickými a šovinistickými náladami a konflikty „ - z knihy Křižovatky 20. století. A tak se řada Němců stala nepřáteli Československa. Samozřejmě, že mírové soužití bylo možné, vždyť zde byly staleté vazby kulturní , obchodní i rodinné. Tyto vazby byli ostatně i pevnější mezi českými Němci a Čechy, než-li mezi českými a německými či rakouskými Němci. Kolo dějin se však otáčelo jiným směrem a když  léta neřešené a rostoucí vnitřní napětí  začalo být po roce 1934 podporováno z venku, byl požár na světě.

Buquoyovy přinesla republika dále pozemkovou reformu z níž na rozdíl od mnoha jiných velkostatkářů vyšel poměrně lacino a to i když započítáme milionové palmare pro pražského a půlmilionové pro budějovického advokáta.

Panství

reformě podléhalo  ha

zestátněno      ha

zbytkové statky  ha

parcelováno      ha

majiteli zůstalo

Nové Hrady

16272,06

3081,87

1195,10

589,52

11.406

Rožmberk

1751,85

0

121,45

93,97

1.536

Přísečnice

7357,00

4233,90

0

99,76

3.023

CELKEM   ha

25.381

7.316

1.317

783,25

15.965

Téměř 80 procent Buquoyovi ponechané plochy tvořily lesy pohraničních hor.  

Oldřich (1925-1943), třetí syn syn Karla Jiřího, padl 26.12. v Severním ledovém oceánu na palubě křižníku Scharnhorst,

06.10.1945 je buquoyský majetek konfiskován a propadá státu. Buquoyové jsou odsunuti a Karel Jiří postaven před soud, posléze odsouzen a 17. května 1952 zahynul v komunistickém vězení.

V polistopadové době byla zamítnuta Ústavním soudem žádost jeho vnuka Michaela Buquoye (*1941) o restituci majetku. Původní vlastník Karel Jiří totiž nesplňoval restituční podmínku - v době svého úmrtí neměl české občanství, ve vězení neměl příliš možností je získat....

Buquoyský zámek dlouhá léta sloužil Zemědělské škole, nyní patří Jihočeské univerzitě. Z bývalé rezidence jsou byty. Život do původních kolejí se vrací od roku 1991 pouze do kláštera servitů, který je po letech obsazení  a devastování pohraničním vojskem vrácen původnímu účelu a s vynaložením velkých finančních prostředků pozvednut z trosek.