Císařský generál

Karel Bonaventura pan de Longueval , baron de Vaux a hrabě de  Buquoy, se narodil 9. ledna 1571 v Arrasu , absolvoval univerzitu  v Douai, krátce pobýval u španělského dvora , ale již od  svých 25-ti let se věnuje vojenskému řemeslu a to v Nizozemí,  v bojích proti Francii. Během tažení konaných v letech 1596  - 1600 dosahuje pověsti mistrného vojevůdce a roku 1603 je  jmenován generálem dělostřelectva pro Nizozemí.

Odmítá sumu peněz a maršálskou hůl z rukou Jindřicha IV.  krále francouzského za přestup do jeho služeb. Jeho věrnost Habsburkům je neotřesitelná a jako takový má pro ně velkou cenu. Roku 1612 mu  Filip III. Španělský uděluje Řád zlatého rouna, následujícího  roku se stává místodržícím Henegavska a roku 1616 vladařem a generálem  této země.

Z počátku odmítal nabídky rakouských Habsburků ke vstupu do  jejich služeb. Císař Matyáš mu dokonce nabízel roku 1614  jmenování nejvyšším polním maršálem. Po vypuknutí stavovského  povstání v Čechách však nabídku císaře přijímá. A tak se v srpnu  1618 vydává na pochod v čele na své náklady vystrojené armády  6000 jezdců a 8000 pěších do povstaleckých Čech , jakožto nejvyšší  vrchní velitel císařských vojsk.

V téže době je císařem z benátského pohraničí povolán se svým  žoldnéřským sborem Dampierre. Ten překročil české hranice 12.8. , nedobyl  Jindřichův Hradec a zůstal ležením u Německého (Havlíčkova) Brodu.

Karel Buquoy se blížil rychlými pochody a místo přímého směru  na Prahu volil delší okliku. 25.srpna vpadl přes Znojmo a Jihlavu do Čech  a postavil svým rychlým tahem stavovské velitele před nenadálý  problém dvojí fronty. Zneužil tedy moravskou neutralitu, aby se  snáze dostal do nitra země. Jeho bleskový postup byl zastaven  přesilou až u Tupadel před Čáslaví. Několik dnů se očekávala velká  bitva .Buquoy nemajíc potřebnou útočnou sílu se střetnutí  rozvážně vyhnul. Navíc se dostal do starostí o proviant . Ve vyplundrovaném okolí nebylo již zkrátka kde brát a tak po týdnu  dává rozkaz k ústupu .

Zastavil se až 25.9. u Pelhřimova , kde dal vybudovat  opevněný tábor. Byl si vědom důležitosti tohoto tábora, díky  jemuž těžiště vojenských akcí zůstalo na území protivníka. Přesto byl přesilou stavovských sil donucen, nechtěl-li utrpět porážku  v noci 3.11. Pelhřimov vyklidit. Na ústupu do Českých Budějovic se 9. listopadu mezi Veselím a Lomnicí porážce přeci jen nevyhnul. Nebyla však zdrcující, jako ty, jež později uštědřil svým  protivníkům.

Ofenzíva se zastavila a u dvora zmizely naivní představy, že  jediné tažení slovutného generála učiní rebelii konec .Ani jinak  nebyla situace císařských příliš růžová. Poté co stavovský generál Mansfeld dobyl 21.listopadu Plzeň, zůstaly oporou císařských v Čechách jen České Budějovice a Český Krumlov.

20.3.1619 zemřel císař Matyáš. Vlády v dědičných zemích se  ujal Ferdinand Štýrský. Ten byl za českého krále přijat stavy již  roku 1617, ale dědictví nevypadalo nejlépe. 2.května 1618 došlo v Brně k převratu a moravští stavové se připojili k povstání. 6. června stanul Matyáš Thurn s 15.000 povstaleckých vojáků před  Vídní.

Buquoy neměl nouzi o vojáky, ale jeho situace vzhledem k celkovému poměru sil byla komplikovaná. Thurn obléhal Vídeň, a kdyby se na jeho stranu přidali dolnorakouští stavové, hlavní  město monarchie by se stěží udrželo. Buquoyova armáda na sebe  vázala v Jižních Čechách značné povstalecké síly a nedovolovala  tak žádný další přísun posil Thurnovi, nesměla se však dopustit  žádné chyby, protože by následně přivodila pád Vídně. Zkušený  Buquoy takovou chybu neudělal a když ji učinil protivník,  nezaváhal ani vteřinu a využil ji k drtivému vítězství, které  zastavilo stavovskou ofenzívu na všech frontách.

Ve snaze zabránit Buquoyovo postupu do nitra země poslalo  stavovské direktorium Mansfelda s vojskem od Plzně na pomoc Hohelohemu do Jižních Čech. Buquoy obratně nastražil léčku a než se Mansfeld stačil 10.6.1619 u Záblatí vzpamatovat, byly z jeho  vojska trosky. Padlo 1200 stavovských vojáků a o sto více jich  bylo zajato i s Mansfeldovým trénem. Buquoy zatím nepomýšlel  na útok proti Praze. Místo toho dobýval v Jižních Čechách pozici  za pozicí a v krátké době kontroloval rozsáhlou oblast, což se  pochopitelně neobešlo bez plenění a značné kořisti.

V období této jihočeské kampaně došlo i k dobytí Nových Hradů. O jejich vzetí se již pokoušel v březnu Dampierre, jenž vypálil  městečko, hrad však nedobyl. Tentokráte přitáhl 23.6. znovu se  sto rejtary a vyzval posádku ke vzdání se. Dočkal se od 300 členné  posádky výsměchu. Když však druhého dne přitáhl Buquoy se 17.000  vojáky, posádce již do smíchu nebylo. Večer pronikl Buquoy se  svými Valony k jedné z bran, osobně ji rozsekal a třemi dovnitř proniknuvšími vojáky ji nechal otevřít. Tak se dostal do pustého městečka, jehož obyvatelé prchli na hrad. Útok na hrad trval  celou noc a skončil ztrátou 80-ti vojáků, zraněné nepočítaje.  Ráno nabídl Buquoy statečné posádce vedené hejtmanem Jáchymem  Slavatou z Chlumu životy za vzdání se. Požadoval však vydání  praporců. Mladý Slavata s pláčem prosil, aby si je mohli  ponechat. Marně se dovolával přímluvy svého strýce, jednoho  z císařských plukovníků a budoucího generalissima, ambiciózního  Albrechta z Valdštejna, který pro něj ostatně nepohnul ani brvou.  Buquoy v tomto nepovolil. Posádce nic jiného nezbývalo a tak generál opanoval svůj budoucí majetek. 

V srpnu se však situace opět zhoršila. 5.8.1619 porazilo  vojsko moravských stavů u Věstonic Dampierra, kterého Buquoy  vyslal potlačit jejich povstání. Den nato začal odboj  sedmihradského vévody Gábora Bethlena, 16.srpna horno  a dolnorakouské stavy vstoupili v odboj ve spolupráci se stavy  českými, moravskými a uherskými. 19.8 pak generální sněm zemí  Koruny české sesadil Ferdinanda II. z českého trůnu a 26.8 zvolili za krále Fridricha Falckého, spoléhaje na pomoc jeho příbuzných, králů anglického a dánského.

Za této svízelné situace se dvůr právem obával nové ofenzivy  proti Vídni a proto přikázal Buquovy stažení vojsk k obraně  hlavního města. Při ústupu mu stavovský vojevůdce Hohenlohe dotíral na zadní voj.  Nakonec s celým sborem, k němuž se přidal i Dampierre, překročil  24. a 25. října u Ulrichskirchenu Dunaj. Na předmostí, které  krylo ústup došlo k boji s Hohenlohovými oddíly. Buquoy velel svým  vojákům osobně se zbraní v ruce a byl zde lehce zraněn.

Gábor Bethlen vpadl do Uher a obsadil Bratislavu. 23.října  spojily své voje Hohenlohe a Thurn, o měsíc později se přidal  Bethlen a celkem 40 tisíc vojáků oblehlo Vídeň. Obléhatelé však  neměly děla, studená a mokrá zima decimovala jejich pluky a dvorská diplomacie si začala připisovat své body na mističky  vah. Přiměla Polsko vojensky vystoupit na straně císaře. Jiří  Drugeth v čele kozáckých hord vpadl na Slovensko a Bethlen byl  nucen se od Vídně stáhnout. Jeho příkladu následovali pluky  moravské i slezské a celá akce skončila nezdarem.

Listinou z 6.2.1620 daroval Ferdinand II. Buquoyovy za věrné  služby statky švamberské, totiž panství Nové Hrady, Rožmberk  a Libějovice, dále po panu Hokovi za Šwarzpachu statek Žumberk a po Jiřím Kábovi Cuknštejn. 

Statky svých protivníků konfiskovali i stavové. Ve stejné  době dostal osobním darem od moravských stavů král Fridrich statky kardinála Dietrichsteina. Obě tato obdarování byla za válečné situace nerealizovatelná a nastolení nových vrchností záviselo na vítězství té či oné strany.

Ze strany císaře mělo toto velkorysé gesto spíše politický  obsah. Jednak jako pohrůžka povstaleckým stavům, vždyť Petr ze  Švamberka byl dosud živ. Za druhé nesmíme zapomínat, že v této  době povstala proti císaři většina zemí a jeho pokladna neměla  odkud čerpat prostředky pro rozsáhlé armády. Někteří vojenští  velitelé, platili svá vojsko z vlastní kapsy, což bylo  považováno za půjčku císaři. Na příkladu Buquoye, jenž byl největším  císařovým věřitelem, Ferdinand ukázal, že věrní velitelé zkrátka  nepřijdou.

Asi by se dala tušit souvislost mezi tím, že Buqouy svou  odměnu dostal zrovna v té části země, kterou důvěrně znal. Darovaná  panství tvořila souvislý celek a měla jednotnou správu, což se muselo Buquoyovy jedině zamlouvat. Byl jistě dost mazaný, aby znal cesty jak císaři naznačit svá přání.

Až rok 1620 přináší  konečný zvrat v celé válečné kampani okolo stavovského povstání, nikoliv však rozhořívajícího se celoevropského konfliktu. Vídeňská diplomacie uzavírá za poskytnuté osobní výhody příměří s Bethlenem a za územní zisk Dolní Lužice získává spojenectví  saského kurfiřta Jana Jiřího.

7.února Buquoy nečekaným tahem překročil Dunaj a udeřil na zimní ležení Hoheloheho a Mansfelda, které hravě porazil. Jeho další  postup byl zastaven až přivolanými posilami vedenými Kristiánem  z Anhaltu. To mu nezabránilo 13.4. rozprášit vojsko dalšího stavovského velitele Linharta Colony z Felsu, který v této bitvě  u Sinzendorfu v Dolním Rakousku padl. V Německu došlo 3.7. k uzavření příměří mezi protestantskou Unií a katolickou Ligou, což uvolnilo ruce Maxmiliánu Bavorskému ruce pro zásah v Čechách. Za španělské zlato postavil dvacetipěti tisícovou armádu se  kterou 24.7. zahájil tažení směrem na Linz. V srpnu bez boje  kapitulovaly rakouské stavy.

Spojená armáda císaře pod Buquoyovým velením a katolické Ligy  pod velením Maxmiliána Bavorského a jeho generála Tillyho zahájila 16.9.1620 pochod do Čech ve směru Prachatice, Vodňany  a Písek. O přímý směr na Prahu se nepokoušely maje před sebou  Anhaltovy a v zádech Mansfeldovy sbory. V říjnu se postup zastavil  u Plzně, kde se snažili umluvit příměří s Mansfeldem. Mezitím se  Anhalt přesunul k Rakovníku, aby zastoupil císařským cestu na  Prahu. 

V době pobytu císařských u Plzně se odehrála i událost již "Zimní král" Fridrich Falcký popisuje ve svém dopise, psaném  v Rokycanech královně Alžbětě takto : "Paní , chci Vám říci , že  včera z večera jsem vyrazil s větší částí jízdy , maje v úmyslu  přepadnouti byty vévody bavorského , ale noc byla úplně tmavá  a cesty neschůdné a úzké , tak jsme urazili za celou noc jedinou  míly .A poněvadž bychom byli dorazili až za bílého dne , tak jsme  se vrátili s nepořízenou .Později jsme zvěděli , že hrabě Buquoy  po celou noc nás ve zbrani očekával. Z toho lze soudit, že  bohužel máme zde zrádce ..." Ano, ale lze z toho usuzovat i na  perfektně fungující Buquoyovo zpravodajskou službu.

Tažení pokračovalo dále a u Rakovníka došlo na počátku  listopadu k celé řadě šarvátek a vypadalo to i na velkou bitvu. Té se však císařští vyhnuli tím, že takticky obešli stavovskou  armádu ze severu a přinutili ji k ústupu až k Praze, kde Anhalt  obsadil v noci ze 7. na 8.11.1620 Bílou Horu. A zde také druhý den  došlo krátce po poledni k rozhodující bitvě, v níž se střetlo  20.000 mužů na straně Zimního krále a 25 až 27.000 mužů císaře  a ligistů. Trvala jen půldruhé hodiny a skončila naprostou  porážkou povstaleckého vojska. Jen na samém počátku bitvy se zdálo, že by mohli Fridrichovi stavovští velitelé úspěšně čelit soupeřově  převaze. Brzy nastal osudný zlom a stavovská armáda se rozložila  na poražené a prchající skupiny.

Buquoy se přímého velení na Bílé Hoře neúčastnil, maje dost  problémů se zraněním ke kterému přišel 4.11. u Rakovníka. Tam byl  při nevině vyhlížející šarvátce postřelen do horní části stehna  a protože kule zasáhla i šourek, vypadalo zranění na první pohled  zle. Lékař však zjistil, že poranění je sice velice bolestivé, ale nikoliv životu nebezpečné. A tak si Buquoy mohl cynicky zažertovat, že byl raněn na té části těla, kterou dosud nejvíce  hřešil. Jelikož nemohl sedět na koni, prodělal celé další tažení v kočáře. Ulehnout se zraněním nechtěl. Po dvou a půl letech válčení chtěl být při dělení největší kořisti ve vítězné válečné  kampani.

Druhého dne po bitvě byla Praha vypleněna tak důkladně, jako  ještě nikdy. Kradli a rabovali vojáci i vysocí důstojníci a pokud  Buquoy, který si sám na kořisti přisvojil lví podíl, napomínal  císařské důstojníky, aby nedávali vojákům špatný příklad, nikdo ho nebral vážně. Maxmilián Bavorský ve svém hlášení do Vídně se  mimo jiné netajil s nespokojeností s Buquoyem, jehož vojsku přičítal největší podíl na bezuzdném řádění v pražských městech. Mlčky však přešel spousty ložených vozů vypravených do Mnichova. 

Začátkem prosince se Buquoy opět vydává do pole s cílem přivést k poslušnosti moravské stavy. Po týdenním obléhání se  vzdala Jihlava (13.12.) a 19.12. poslali moravští stavové k Buquoyvi posly jednat o kapitulaci.

Z Moravy se počátkem následujícího roku Buquoy vydává  potlačit nové povstání Gábora Bethlena do Uher, ale to je již  jiná kapitola z těchto válečných let , o níž již netřeba se rozepisovat. Při obléhání Nových  Zámků 10. července 1621 totiž vrchního velitele císařských vojsk  Karla hraběte z Buquoy zasáhla smrtící střela.

Je samozřejmé, že historie stavovského povstání měla mnohem  více rovin, než-li pouze zde nastíněné Buquoyvo polní tažení. Líčení těchto dějů a jejich vzájemných souvislostí není mým cílem.  Snad tedy jen shrnout postavu Karla Buquoye. Bezesporu byl  vojenským profesionálem a své řemeslo ovládal se vším všudy. Stejně jako jiní velitelé měl i on podíl na plenění a kořist. Jeho  těžké vozy se "zavazadly" byly ve své době proslulé. Ale velikostí  kořisti nijak z řady nevybočoval. Měl v armádě nejvyšší postavení  a tomu odpovídala i velikost té kořisti. Kdyby byl řadovým  plukovníkem, byla by i kořist menší a její největší díl by urval  jiný vrchní velitel. Ostatně jak jsem již psal, tu část armády, která s ním přišla z Nizozemí, platil ze svého. Jeho vlastní  panství byla díky tomu zadlužená a jelikož investoval ze získané  kořisti do dalších tažení, ale sám předčasně zemřel a tudíž nemohl investice získat zpět, zůstala po něm velká řada dluhů. Císař  jeho vdově dluhy přiznává, leč nikdy neproplácí. Jeho potomci  nepřišli k bankrotu snad jen díky předčasně přidělenému konfiskátu, byť i na těchto  panstvích  vázly dluhy z minulosti. Co se kořistnictví týče, byl v blízké budoucnosti mnohými jinými válečnými podnikateli - kondotiéry překonán. Například v  oboru nepřekonatelným Valdštejnem,  který i přes svou naprostou bezzásadovost a to že se podílel na  naprostém ožebračení země v tzv. kaladě, má díky své národnosti v našem historickém podvědomí lepší pověst něž-li generálové cizího  původu.

Buquoy byl jistě i osobně odvážným. Vzpomeňme na obranu  předmostí u Ulrichskirchenu, či útok na Nové Hrady. Uměl snášet  bolest, viz jeho výroky k vlastnímu zranění. Ale ani osobní  odvahou se z řady jiných velitelů jistě nevymykal. Odlišoval se  dvěmi zásadními věcmi. Za prvé byl vyhlášeným a velmi schopným  stratégem, protřelým ve válečných lstech a v celé své kariéře  prohrával bitvy jen zřídka. Proto měl pro řadu panovníků velkou  cenu. Druhou věcí byla Buquoyova soukromá zpravodajská služba,  rychlejší a spolehlivější než-li císařova. Jejím prostřednictvím  nejenže získával údaje o síle, pozicích, polititickém zázemí a každém kroku protivníka, ale i si účinně hlídal ze všech stran, včetně vídeňského dvora, své vlastní mocenské postavení. A tyto  dvě věci byly pravým základem jeho úspěšné, ale předčasně ukončené  vojenské kariéry.