Řeholní kanovníci sv.Augustina v Třeboni

Řád řeholních kanovníků svatého Augustina vznikl v 11. Století z jednotlivých kapitul, jejichž členové - kanovníci, žili v komunitách. Po schválení pravidel řeholního života papežem v roce 1059 se řád rychle rozrostl po celé Evropě. Hlavním posláním řádu se stala společná modlitba, práce v duchovní správě, charitativní činnost a vědecká práce.

Jednotlivé kanonie byli samostatné a v jejich čele stál probošt či opat. Kanonie se dále sdružovaly v kongregace. Řád nese jméno svatého Augustina, církevního učitele a křesťanského filosofa. Augustin Aurelius, tak se jmenoval občanským jménem, se narodil v roce 354 v Tagestě. Jeho otec Patricius byl městským patricijem, matkou mu byla svatá Monika. Studoval v Madauře a Kartágu, aby zde od roku 375 sám vyučoval rétorice. Později učil v Římě a od roku 384 v Miláně. V této době byl ovlivněn učením manichejských a také zplodil syna Adeodata s jakousi souložnicí, jejíž jméno zůstalo historii utajeno. Pobyt v Miláně a přátelství se zdejším biskupem svatým Ambrožem znamenal v jeho životě zvrat. Rok po svém obrácení na křesťanskou víru přijímá z rukou Ambrožových křest (387). Zřekl se své učitelské hodnosti a žil v ústraní s okruhem přátel mnišským způsobem. Svými spisy si získal v křesťanském světě velkou vážnost a proto byl roku 391 posvěcen na kněze a o čtyři později se stal biskupem v Hippo Regiu ( Severní Afrika ). Své obydlí přeměnil v klášterní dům, kde žil se svými duchovními řeholním životem. Tak se stal zakladatelem kanonického života. Zemřel 28. Srpna 430 při obléhání Hippa Regia Vandaly. Svými spisy položil základy věrouky západního křesťanství.

Do českých zemí se řád řeholních kanovníků svatého Augustina dostal až roku 1333, kdy pražský biskup Jan IV. Z Dražic založil kanonii v Roudnici. Arcibiskup Arnošt z Pardubic založil kanonie v Kladsku (1349), Jaroměři (1356), Rokycanech a Sadské (1362). Na Karlově v Praze zakládá kanonii císař Karel IV. v roce 1350. Další kanonie byly založeny v Třeboni (1367), Lanškrounu (1371), Kostomlatech (1400), Fulneku a Prostějově. Většina těchto klášterů zanikla během husitských válek. Jen čtyři kanonie přežili toto bouřlivé století. K nim se přidaly nově založené kanonie v Borovanech (1454) a Olomouci, aby společně působily až do svého zrušení Josefem II. V roce 1785.

Pozornému čtenáři již jistě došlo, že na dalších řádcích se budeme věnovat právě kanonii třeboňské. Listinou vydanou v Praze 12.května 1367 Jan Očko z Vlašimi, arcibiskup pražský svoluje žádosti bratří Petra, Jošta, Oldřicha, a Jana z Rožmberka, aby farní kostel svatého Jiljí v Třeboni změněn byl v klášter řeholních kanovníků řádu svatého Augustina, podle vzoru kláštera roudnického. A poté co rožmberští bratři zajistili k věnu kostelnímu dostatečné důchody pro vyživení osmi řeholníků, povoluje se konventu svobodná volba probošta, s výhradou potvrzovacích práv ze stran církevních v zastoupení arcijáhna bechyňského. Jan Očko nařídil téhož dne Mikulášovi, proboštovi kláštera roudnického, aby vybral ze svého kláštera vhodné řeholníky, uvedl je do nového konventu, zajistit volbu nového probošta a zvoleného pak jménem arcibiskupovým potvrdit.

Nu a již 22.května vydává notář Albert v Třeboni listinu, jíž potvrzuje, že v přítomnosti čtyř bratří z Rožmberka a církevních hodnostářů, roudnický probošt Mikuláš propustil ze svého kláštera řeholníky Beneše, Martina, Mikuláše a zřídil z nich nový konvent, odevzdal jim věno třeboňského kostela a nechal je provésti a vyhlásiti volbu Beneše prvým proboštem. Tuto volbu následně potvrdil arcijáhen bechyňský, rovněž přítomný.

Jak si nový klášter stál velikostí svého nadání mezi ostatními augustiniánskými kláštery, může ukázat následující tabulka. Ta udává velikost papežského desátku v groších, odevzdávaného kláštery v jednotlivých letech.

Co do velikosti majetku, patřil třeboňský klášter mezi prostřední. Pro srovnání v roce 1369 zaplatily tohoto desátku fary Suhdol nad Lužnicí 3 groše a Nové Hrady 10 grošů. Základ příjmů kláštera činili důchody, a desátky z farních vesnic třeboňského kostela ( Branná, Břilice, Domanín, Dvorec, Hlína, Lužnice, Opatovice, Přeseka a Spolí ) a dále z farních vesnic kostela mladošovického, augustiniány rovněž spravovaného ( Hrachoviště, Kojákovice, Nová Lhota, Mladošovice, Petrovice, dvory pana Přibla v Mladošovicích , pana Lva v Domaníně a Jana z Kosové Hory v Přesece a pana Arnošta v Lužnici  ). Odtud měl klášter plné desátky nejen v obilí, nýbrž v ostatních komoditách dle církevních zvyklostí.

Církevní desátek odváděli samozřejmě poddaní bez ohledu pod jakou spadali vrchnost. Klášter třeboňský však byl také vrchností, měl  pozemky a poddané ve vesnicích : Domanín, Dunajovice, Dvorec, Hrachoviště, Miletín, Mladošovice, Spolí a Šalmanovice. Dle urbáře z roku 1378 patřilo pod klášter 162 poddanských usedlostí se sedmdesáti lány. Celkový příjem kláštera z poddaných v tomto roce činil 1907 grošů.

Za prvého probošta Benedikta ( čili Beneše ) vzrůstal majetek kláštera z rožmberských darů. V roce 1380 již klášter živil 18 kanovníků a o devět let později 21. Benedikt dosáhl v roce 1385 královského potvrzení rožmberských nadačních listin. Tyto byly později za krále Vladislava Jagelonského vloženy do zemských desk. Papež Urban VI. Vyhověl 2.2.1389 žádosti bratří z Rožmberka a povolil, aby třeboňští probošti byli vyznamenáni hodností infulovaných opatů ( tj.: mohli při bohoslužbách užívat biskupské odznaky ), dále byli kanovníci obdařeni právem na volbu opata z vlastního středu. Beneš v roce 1390 složil funkci a pět let poté zemřel.

Rozsah pozemkového majetku se měnil, klášter získával odkazem mnohá dědictví a někdy i majetek přikupoval, například vinici v Rakousku. Docházelo i k výměnám vesnic a poddaných s Rožmberky. Třeba od Jindřicha III. z Rožmberka získal klášter dvory, louky, rybník Děkanec a některé poddané ve vsích Branná a Slabošovice náhradou za ves Opatovice, zatopenou rybníkem nazvaném Opatovický.

Klášter po svém založení rychle vyrostl, aniž by využil zdiva starého chrámu. Střízlivý, leč dobře vyvážený vnějšek kostela svatého Jiljí, nijak neukazuje na překvapivě architektonicky velmi bohatý vnitřek. Presbyterium o dvou polích a závěru bylo koncem 18. století v důsledku požáru nerušivě zbarokizováno. Jeho klenba byla přitom poněkud snížena, takže kružby oken jsou jí zvnitřku zakryty. Poměrně široké presbyterium se otevírá vysokým, bohatě, zdobeným obloukem do soulodí. Je to dvoulodí tvořené čtyřmi štíhlými sloupy stojícími v podélné ose kostela. Řada těchto sloupů tvoří osu, aniž by prostor dělila ve dví. Tím však, že stojí zároveň v ose presbyteria ruší starý dynamický princip, dosud platný v gotické chrámové architektuře, vedoucí oko k dějišti mše, hlavnímu oltáři. Obkročné klenby v západních a východních polích opticky uzavírají celý prostor. I když soulodí vytváří vlastní prostorový celek, neztrácí sounáležitost s poměrně vysokým a širokým presbyteriem. Vlastní klášter je situován na severní straně kostela k jehož soulodí přiléhá jižní křídlo obvyklé křížové chodby.

Vezmeme-li v potaz, že všechny významné sakrální stavby v jižních Čechách do té doby nesou znaky cisterciáckého slohu, je patrné, že si augustiniáni pozvali do Třeboně huť středočeskou, nejspíše augustiniánskou, obeznámenou s neparléřovskou architekturou pražskou.

Zdaleka nejcennější památkou však jsou tři oltářní desky od umělce, jenž byl jistě právem prohlášen za génia, který proslavil českou gotiku mezi kunsthistoriky celého světa, ale o němž nám není známo zhola nic. Proto je nazýván Mistrem třeboňským, nebo Mistrem třeboňského oltáře. Oltář nebyl samozřejmě jediným dílem tohoto umělce.

Kanovníci si záhy obstarali koupí či opisem bohatou knihovnu. Opisovačskou činností byla zachována celá řada vzácných svazků z doby husitské.

Klášter na rozdíl od jiných přežil husitské války. Samozřejmě, že to bylo díky ochraně mocných Rožmberků, ve středu jejichž držav se nacházel i klášterní majetek a konvent sám se nacházel v opevněné a husity nedobyté Třeboni. A jelikož byl klášter pod patronátem Rožmberků, tak jeho vlastnictví Rožmberkové neuchvátili, na rozdíl od jiných majetků. Před husitským pronásledováním odchází řeholníci roku 1421 do bezpečí rakouských klášterů. Na začátku třicátých let se však již vrací. Klášterní statky stejně nebyly ušetřeny útrap válečných. Byly pleněny při nájezdech husitů na rožmberská panství v letech 1422, 1425 a roku 1433 při průtahu sirotčích vojsk. Další plenění spadalo až do let 1467-8 - doby Zelenohorské jednoty, což spolu s návratem řeholníků přispělo k vnitřní konsolidaci kláštera a jeho majetku.

Klášter získal na věhlasu a učenosti. Roku 1410 byli řeholníci do nově založeného konventu v Dürrensteinu v Rakousku pozváni právě z Třeboně. Zrovna tak roku 1455 při zakládání konventu v nedalekých Borovanech a při obnovování kanonie u svatého Ondřeje v Rakousku - to si vyžádal dva řeholníky na opatu Michalovi osobním listem císař Fridrich. Roku 1515 si opat rokycanské kanonie vyžádal jednoho řeholníka, aby zavedl takový pořádek jako v Třeboni a naopak jednoho ze svých poslal do Třeboně, aby se duchovně vzdělal. O dvacet let později přebírá na žádost arcibiskupského administrátora jeden z třeboňských řeholníků prelaturu kanonie karlovské v Praze. To vše svědčí o tom, že vysoká úroveň kultury a duchovnosti třeboňského kláštera byla známa široko daleko.

Kulturní vzrůst však netrval věčně. Před polovinou šestnáctého století, podobně jako v jiných klášterech, počala klesat kázeň a věc došla tak daleko, že Vilém z Rožmberka dal svým listem ze dne 24.11.1556 výstrahu : „ Již se před časem takoví neřádové v klášteře působí, že z vás někteří nočním časem z kláštera vycházejí, po městě někde po koutech i po šenkovních domech se toulajíce, neřády provozují ... “ Morální úpadek řeholníků však pokračoval bez ohledu na občasná věznění, docházelo i ke kriminálním deliktům, páchaných opilými mnichy. Díky špatnému hospodaření klášter zabředal do dluhů.

Vilém z Rožmberka  přistoupil k radikálnímu řešení. V roce 1566 se souhlasem císaře Maxmiliána II. a církevních institucí klášter zrušil. Jako dobrý katolík však nemínil ponechat klášter ladem, a proto pozval do Třeboně jezuitský řád. Těm se však Třeboň, prý pro drsné podnebí znelíbila, Vilém je tedy převedl do Krumlova a třeboňskou faru spravovat milevským premonstrátům. Přesto byly fary Třeboň a Mladošovice osazeny světskými faráři. Majetek kláštera byl přivtělen k statkům rožmberským, spolu s archívem a knihovnou.

Nová kapitola v dějinách kláštera se začala psát až za třicetileté války. V roce 1631 rozhodl majitel panství třeboňského, král a císař Ferdinand II. o obnovení augustiniánských klášterů borovanského a třeboňského. Zároveň nařídil, aby oběma klášterům byly navráceny všechny bývalé statky spolu s písemnostmi a knihami. Prozatímní správou byl pověřen opat kloterneuburského kláštera v Rakousku, odkud byli vysláni noví kanovníci. Ti žili nejprve na zámku. Stavební úpravy klášterních budov se protáhly až do konce třicátých let a konsolidace válkou zpustošeného panství až do let šedesátých.

Třeboňská kanonie neměla až do roku 1663 vlastního představeného. Spravována byla administrátory, kterými byli opati klosterneuburští . Ti se za toto období vystřídali tři, z nichž poslední Bernard Šmeding vymohl na císaři, aby měla Třeboň vlastního probošta. Jelikož však klášter potřeboval stálé vedení a administrátoři se starali v Klosterneuburgu o své vlastní problémy, byla zde funkce viceadministrátora, jenž z Třeboně řídil i kanonii borovanskou.

Osmý viceadministrátor Norbert Herrman byl císařem jmenován 11.3.1663 do čela kanonie. Tento probošt zavedl v klášteře denní řád a pořádek, byl vzdělaným a dobrým hospodářem, panství kláštera za jeho éry jen vzkvétalo. Sám se věnoval  historii a svým dílem - rukopisnou rožmberskou kronikou, zachránil  v německém překladu prvé tři ztracené díly kroniky Březanovy. Jeho bádání však neslo i zlé plody nesnášenlivosti. Zvláště ke stáru nabyl přesvědčení, že klášter byl při obnovování panskými úředníky zkrácen o některé statky. Toto pak spolu s netaktickým postupem a hašteřivou povahou bylo příčinou narušení dobrých vztahů kláštera s panstvím. Probošt vznášel nové a nové nároky vůči panství a to mnohdy až císaři. Uchyloval se k neuváženým činům, jakým bylo zrušení panské oratoře v třeboňském kostele. Jan Adolf ze Schwarzenberku byl překvapen a rozmrzen. Jeden čas uvažoval o přenesení kláštera mimo Třeboň. Ač pražský arcibiskup přikázal proboštovi mlčení, spory utichly až Herrmanovou smrtí v roce 1699.

Poté se v čele kláštera vystřídalo několik významných mužů, od roku 1738 opět v hodnosti opatů. Byli to již na rozdíl od doby po obnovení kláštera, lidé českého původu, stejně jako řadoví kanovníci. Klášter se stal duchovním středem života ve městě. Snaha o zvelebení kostela, kláštera, hospodářství, knihovny a klášterních aktivit ve škole, zpěvu a hudbě nesla bohaté plody po celé osmnácté století a to i vlastními díly na poli vědeckém ( historie, teologie ). Všestranný rozvoj se odrazil i na nově prováděných stavebních úpravách (oprava klášterního mlýna pod Opatovickým rybníkem, nová budova opatství, kaple svaté Barbory a jiné)

Posledním opatem se stal v roce 1750 po smrti Adama Lišovského Augustin Marek z Bavorova. Jeho jméno až do dnešních časů nese jím založený Markovský rybník. Pod jeho vedením pokračoval rozkvět kláštera, odchoval řadu výborných kazatelů, ale poslední léta jeho života byla ve znamení pohrom a zkázy. Tři roky po sobě panovala neúroda, která vyvolala nedostatek a morovou epidemii. Čtvrtého roku osení zdárně dozrálo, leč krupobití zničilo celo úrodu a to co zbylo sežrali neobyčejně se přemnoživší myši. Mimo to stačil dobytčí mor podvakráte vyprázdnit stáje. A konečně roku 1871 vypukl nepozorností řemeslníků pracujících ne kostelní věži požár, největší co kdy Třeboň potkal. Vyhořelo 68 domů, radnice s věží, pivovar, masné krámy, kostel a klášter. Mimo zámek zůstalo nedotčeno pouhých 21 domů. Na kostele shořela jenom střecha, ale padající štít probořil klenbu presbyteria. K opravě bylo přikročeno záhy, ale klenba již nebyla vyzdvižena v původní gotické podobě, ale byla nahrazena klenbou barokní. Nové střechy byly nižší a věž dostala lacinější cibulovité zakončení.

Klášter by se jistě ze všech utrpěných škod vzpamatoval. Pouhé tři měsíce po smrti Augustina Marka (+14.7.1785) , který již nemohl být v důsledku josefských reforem pohřben v opatské kryptě, ale na obecním hřbitově, byl však klášter z příkazu Josefa II. zrušen. (20.10.1785). Po Markově smrti byla kanonie řízena administrátorem a řeholníci zde mohli zdarma pobývat až do března 1786, než byli rozptýleni po různých farnostech. Správa farnosti třeboňské, mladošovické a borovanské přešla na světské faráře. Z náboženské pokladny pak bylo vypláceno každému kanovníkovi 300 zlatých ročně, dokud o něj nebylo postaráno.

Klášterní majetek komisí odhadnutý na 146.708 zlatých připadl pokladně náboženské. Tento majetek v dražbě koupil Jan Nepomuk kníže ze Schwarzenberku za 162.876 zlatých, čímž tyto statky splynuly s panstvím třeboňským. Jan Schwarzenberg přenesl do klášterních budov svůj lesní úřad. Proto ještě dnes zdobí vnější průčelí klášterní brány dřevěný reliéf svatého Huberta.